Uživatel: Heslo:
Registrace Ztráta hesla

Změnit se či nezměnit? Toť otázka. Poradíte?


Jak z mých stránek už víte, v létě jsem se rozhodla založit si pidi vzdělávací agenturu a jejím prostřednictvím uvést v život smysluplné vzdělávání zejména v celní oblasti. Ne jen čas od času zorganizovat jeden seminář, ale pořádat tyto akce dlouhodobě, systematicky a hlavně s co nejširším dopadem. Takže dneska učím dvacetileté studenty, kteří sice nemají o praxi ani ponětí, ale na druhou stranu ještě nestačili zlhostejnět a svoje myšlení srovnat do kolejí každodenní rutiny a tak jsem jejich přístupem a nadšením někdy doslova vržena zpátky do svého mládí. Na veřejných a také firemních seminářích se potkávám naopak s lidmi z praxe, což mi nedovolí odborně ustrnout, ale jsem nucena neustále se zajímat o nové věci a vstřebávat je, i když to kolikrát docela bolí Usmívající se. Součástí mého snu také bylo vymyslet, naplánovat, zorganizovat, technicky zabezpečit a částečně lektorsky pokrýt celní rekvalifikační kurz, abych vrátka do celního světa pootevřela i lidem, kteří k němu zatím neměli možnost ani čuchnout. Že se mi podařilo zvládnout byrokracii spojenou s udělením akreditace, jsem vám už psala. O motivaci, která mě k tomu vedla, se možná rozepíšu někdy jindy. Dnes bych se s vámi chtěla podělit o něco jiného. O dva příběhy, které právě s tímto rekvalifikačním kurzem souvisí. Jak nakonec dopadnou (hlavně ten druhý), těžko říct. Třeba by k jejich šťastnému konci mohl přispět i váš názor nebo životní zkušenost.

Příběh první - DANA

Začátkem ledna mi téměř ve stejný okamžik volaly dvě ženy, říkejme jim třeba Dana a Hana, a zajímaly se právě o tuto rekvalifikaci. Z Dany sršela energie a pozitivní nálada i přes telefon. V krátkosti mi řekla, že je maminkou na mateřské dovolené se vším všudy, tzn. i s obavami z toho, že až se bude muset vrátit do práce, nebude odborně stíhat. A jak tak bloumala po internetu, vygooglila si moje stránky a je pevně rozhodnutá se zúčastnit podzimního běhu mého rekvalifikačního kurzu. Ujišťovala se, že pro ni budu mít místo a vůbec jsme probraly spoustu dalších věcí. Během hovoru mi naprosto vyrazilo dech, že Dana je až někde od Brna, kurz si hodlá sama zafinancovat, bude muset poměrně daleko dojíždět, zajistit a zaplatit si nocleh v Ostravě a na dva dny v týdnu vždycky zajistit hlídání malé holčičky. Přesto všechno je odhodlána do toho jít. Její optimismus mě nakazil a díky němu jsem přežila den, který nezačal zrovna ideálně a vlastně skončil dost fatálně. Dano, dodatečně vám za to děkuji.

Příběh druhý - HANA

Krátce na to volala Hana. A taky jsem si vyslechla příběh. O tom, jak ji stávající práce nebaví, jak se cítí nepotřebná, frustrovaná. Kolikrát všechnu energii vynaloží na to, aby ráno vstala z postele, a pak už třeba na úsměv nebo dobré slovo nezbývá sil. Uznává, že je protivná i sama sobě, natož ostatním. Ráda by svůj život změnila a moje rekvalifikace ji láká. Ode mě žádala ujištění, že když tento kurz absolvuje, tak její problémy a frustrace zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.

Uffff. To jsem si dala. Letělo mi hlavou poté, co jsem položila sluchátko. Samozřejmě Haně žádné takové ujištění dát nemohu, nicméně mi její příběh ani po 14 dnech pořád nejde z mysli. Není až tak výjimečný. Kdo z nás nezažil totálně ubíjející účinky každodenní rutiny, depresivní beznaděj a plíživou šeď? Ale co s tím? Jak do života znovu vrátit radost, těšeníčko, barvy, hudbu? Nechci tady opakovat zaručené rady z internetu, jak z takové situace vybřednout. To nechám na vás. Třeba jste řešili něco podobného a vyřešili. Nebo taky ne. Mě na Hanině příběhu zaujalo, že chce tento stav řešit, protože sama se sebou už nemůže vydržet. Že má odvahu vykročit novou cestou. Investovat sama do sebe. Chuť se učit úplně nové věci. Možná si řeknete, co je na tom až tak úžasného? Všechno. Věřte mi. Mnozí lidé jsou tak svázáni konvencemi a stereotypem a tím zapouzdření v dosavadním životě, že jenom představa jakékoliv změny jim přivádí deprese či náběh na infarkt. Mají naprosto mylný pocit, že na sobě nemusí pracovat, že to, co stačilo před 10, 20, 30 lety (dosaďte si podle libosti), musí stačit napořád. Že do konce života budou žít z jakýchsi pomyslných zásluh a okolí kolem nich bude našlapovat po špičkách. A hlavně každé slovo a pohled okolí začínají úplně nezdravě analyzovat a považovat za újmu, kritiku či útok na svou osobu.

Našly jste se? Zamračený

Ach jo.

Blbé řešení se přímo nabízí. Uroníte nějakou tu slzu ve správné chvíli nejlépe před šéfem, případně se utečete do nemoci …. a máte vyřešeno Mrkající. Z práce vás určitě nevyhodí. Teda pokud nejsou úplně bezcitní. Nechají si vás tam na okrasu (teda pokud ještě jste schopny aspoň zdobit Usmívající se) nebo ze soucitu Zamračený .

Ženy, ruku na srdce!

Je tohle ausgerechnet to, o co stojíte?

Ne????

Vážně?

Tak v tom případě jistě chápete, proč mi Hana přišla skvělá. Ona totiž tuto cestu nezvolila. Nebo možná ano, ale už ji vyhodnotila jako chybnou nebo lépe – štěstí a uspokojení nepřinášející. A tím má největší problém vyřešen. Udělala nejtěžší a určitě i nejbolavější krok. Už nadále nechce být doplňkem, na který jsou všichni zvyklí. Každodenní samozřejmostí. Letitým inventářem. Chce úplně normálně žít. Protože to, jak žije v poslední době, je nenormální. Potřebuje se, pravda, ujistit, že se dá správnou cestou. Ale už to, že se na ni vydala aspoň v myšlenkách, je skvělé, protože mnohdy právě samotná cesta je cílem. Ale aby k němu došla a neskončila někde v půli, musí ještě zapracovat na svém vlastním prahu citlivosti. Pokud nechce být vydírající, ufňukanou plačkou, kolem které všichni chodí po špičkách, musí posunout hranici své vlastní vztahovačnosti tak, aby byla na případná budoucí odmítnutí či překážky lépe připravená. Největší omyl je ten, že nová cesta bude bez překážek. Přímočará a bez výmolů. Nebude. A pokud Hana bude o svém rozhodnutí neustále pochybovat, dříve nebo později si do hlavy implantuje myšlenku, že její život nestojí za happy end.

Hani, když se dokážete oprostit od trémy z nejhoršího možného konce, bude se vám opravdu lépe dýchat. A nedušená vlastním strachem ze selhání se budete rozhodovat lépe. Určitě nemusíte všechno zvládnout dnes. Ale opačným extrémem je nedělat vůbec nic. Z vlastní zkušenosti vím, že nemusíme s vnitřním rozechvěním dohlédnout dalekosáhlého významu každé změny, kterou v životě uděláme, a přesto to neznamená, že taková změna není důležitá. Tomu věřte. Držím vám palce.

Vaše Martina Jiříková




2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek