Uživatel: Heslo:
Registrace Ztráta hesla

Výmluva není omluva ...


Za chvíli mi začíná hodina, ale když sebou hodím, v bufetu mi ještě stihnou uvařit kafe. Ráno jsem vypila jenom céčko a do přestávky bez aspoň pididávky kofeinu nevydržím. Zatímco čekám, než zavaří voda, tak nějak nechtě vyslechnu něco, co slyšet určitě nemám.

„Máš tu prezentaci na dnešek? Já to nedala. Víš jak, měla jsem dost práce s absolutorkou, několikrát jsem ji musela předělávat, kromě toho taky lítám po brigádách, ale hlavně jsem měla narozky a ještě jsem nevylezla z oslav S vyplazeným jazykem …. Prostě nestíhám. A absolutně nevím, co jí říct.“

„Prosím tě, si děláš hlavu. Já to taky nemám a co? Něco si vymyslím. Sleduj a uč se od mistra Úžasný !“

Mé obavy, že budu odhalena, jsou úplně liché, ti dva jsou tak zabraní do svého hovoru, že naprosto nevnímají, kde co lítá. Beru si kafe a mířím za nimi do třídy.

„Tak mé děti, téměř vlastní, jakmile zapíšu do třídnice docházku, budeme k vašemu i mému velikému potěšení pokračovat v prezentacích domácích úkolů. Minule jsme skončili smlouvami na stavební práce a strojně-technologické celky, což Veselý a spol moc pěkně zpracovali a dneska pokračujeme leasingem, bankovními smlouvami a budeme končit franchisou…… Takže první skupina…. pojďte se nachystat.“

„Paňčitelko …. já dneska nemohu prezentovat, protože jsme teď doma měli nějaké osobní a zdravotní problémy……Maminka má onkologický nález a já ji musím zrovna za chvíli doprovodit k lékaři … chápete … Tím jsem se chtěl omluvit z dnešní výuky … ble, ble, ble.“

Bože, proč si lidi pořád dokola myslí, že je lepší říct lež než přiznat pravdu, že je jednodušší na fleku vymyslet výmluvu než ze sebe vysoukat omluvu? A navíc ani moc neinovují. Můj spolužák svého času pohřbil celou svou rodinu a některé její členy i dvakrát, aby se ulil z češtiny, kterou nesnášel. Jako že to líp vypadá? Nebo líp zní? Tolik mě to zlobí, že jsem dokonce hledala, co na tenhle úkaz říká literatura. Takže co je dle chytrých lidí výmluva? Načančaná lež nebo-li vysvětlení, při kterém jde především o udržení pozitivního image osoby nebo osob, které mají máslo na hlavě a domnívají se, že když svou chybu nepřiznají, ostatní jim uvěří. Tedy alespoň si myslí, že se jim to daří. Jo, tak to je hřebík do hlavy. Nejde o nesplněný úkol a chvilku nepříjemností s tím spojenou. Jde o to zachovat si dekórum. Fasádu. Image třídní autority. Ať to stojí, co to stojí.

„Promiňte, Nováčku, trošku jsem se zamyslela …, co jste říkal?"

„No … nemám tu prezentaci, protože maminka ……“ Naděje, že zopakováním svého výmyslu Nováček pochopí, jak je to trapné, nedůstojné a hlavně zbabělé, se rozplynula v detailním popisu údajné rakoviny třetího prsu. Ve třídě je záhadně ticho. Všichni vědí nebo aspoň tuší, o co jde, a čekají, jestli tahle herecká etuda bude dost vychytaná, aby ze mě vyrobila krávu nebeskou.

„Ještě někdo potřebuje odejít?“ ptám se do absolutního ticha. Vzadu se zvedne Svobodová a pomalu, ale odhodlaně ze sebe souká:

„Paní učitelko, prosím, omluvte mě, nemusím sice odejít, ale nemám zpracovaný domácí úkol. Podcenila jsem to, špatně si zorganizovala čas a nestihla to. Moc se vám omlouvám a prosím o možnost prezentovat v náhradním termínu.“

Normálně je dost obtížné třicet dvacetiletých studentů umravnit, ale teď by byl slyšet špendlík spadnout. Všimli jste si toho taky? Když někdo řekne pravdu tam, kde se očekává výmluva, většinou nastane ticho. Jako kdyby byli všichni překvapeni, protože pravda se tak nějak nenosí. Nejsme na ni zvyklí. Nečekáme ji a možná ji ani nechceme slyšet. Nebo ji ignorujeme. Jako by prostě neexistovala. Raději uvěříme, že naše vlastní smysly nefungují, než bychom si připustili realitu. Nevidíme, neslyšíme, necítíme, nevnímáme. Černá není černá, protože my jsme zvyklí na bílou a přes to nejede vlak.

Dívám se na ně a přemýšlím, co s tím. Udělat ze sebe blbku, Nováčka uvolnit z hodiny, Svobodové dát nový termín a pokračovat jako by se nechumelilo? Proč mě to tak vytáčí? Vždyť jde o banální výmluvu, tak proč nad tím nemávnu rukou? Nemůžu. Ne proto, aby si o mně nemysleli, že jsem hlupák, který všechno spolkne, ale kvůli nim. Nesmí brát vytáčky jako normu. Pravda není to samé, co lež a omluva není výmluva. Ale co je nejdůležitější, nic se tím nikdy nevyřeší, problém se akorát odsune a přifoukne a co víc, člověku se nejenže neuleví, ale život si spíš zkomplikuje. Nováčku, Nováčku, místo aby sis svůj společenský kredit před ostatními upevnil a obhájil (ostatně proto sis tyhle hovadiny vymyslel), tak sis ho pěkně polepil, když nechci použít pregnantnější výraz. Stačí se po třídě rozhlédnout. Všem je jasné, kdo je tady za zbabělce v lepším případě komika a kdo si získal respekt a uznání. K vyslovení pravdy je totiž třeba odvahy. A tu musím ocenit.

„Takže Nováček půjde doprovodit maminku na onkologii, čímž si pravděpodobně zavírá dveře k včasnému zápočtu a tím pádem i k řádnému ukončení semestru a studia vůbec, protože jednak neprezentoval domácí úkol, ale navíc nebude mít díky dnešní absenci splněnu ani docházku. Velmi oceňuji vaši empatii a soucit s maminčinou nemocí, ale život je boj a jak víte, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. A Svobodová mi donese index.“

Za naprostého ticha zapisuji do indexu zápočet. Svobodová konsternována odchází na své místo, Nováček rovněž konsternován odchází neznámo kam a my pokračujeme v prezentacích. Třída pomalu ožívá a přímo hmatatelně cítím, že mezi nás zavítala … paní Důvěra.

Ve chvíli, kdy si zrovna vysvětlujeme rozdíl mezi finančním a operativním leasingem, někdo zaklepe, dveře se otevřou a v nich stojí zkroušený Nováček.

„Paňčitelko, jsem vůl. Korunovaný.“

Šlápnul vedle Šlápnul vedle Šlápnul vedle

Publikováno na Ženy s.r.o. ZDE




2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek